Vodní elektrárna

Vodní elektrárna se začala stavět okrouhle deset let po zahájení stavby přehrady. Do původního projektu vodního díla nebyla vodní elektrárna explicitně zahrnuta. Realizaci její výstavby navíc pozdržela první světová válka, a to nejenom tím, že pracovní síly byly rozptýleny na frontách. Nemalou roli sehrál rovněž nedostatek kovů, především barevných, prioritně žádaných zbrojním průmyslem.Pod tlakem především královédvorských továrníků, podporovaných „purkmistrovským úřadem“ města Dvora Králové nad Labem (str. 84), však myšlenka využít „vodní sílu“ nádrže začala postupně dostávat konkrétní obrysy.

Kolem začali kroužit zájemci o vypracování projektu předpokládané elektrárny. Mezi prvními se nabídla renomovaná firma František Křižík z Prahy-Karlína. Ta se ozvala již v létě 1910, tedy na samém počátku stavby vodního díla. Tehdejší starosta Hynek Šubrt dne 7. října 1910 (SOkA Trutnov) odpověděl vstřícně: „Přijali jsme od Vaší firmy projekt, dodaný Vámi bezplatně, na využití vodní energie z Labské zdrže – pokud se týče strojní a elektrické části. Za to se zavazujeme, že při provádění tohoto projektu budou dodávky svěřeny přednostně Vám, přistoupí-li firma Vaše na podmínky konkurenčními firmami danými“. Zájem však projevovali i šarlatáni, kteří předkládali nerealizovatelné projekty, a nebo snílci, dalecí od reality. Zmínky si zasluhuje alespoň dopis Inž. Dr. Tech. Kopeckého z pražské Poradní a projektové kanceláře na Smíchově (fond Městský úřad DKnL, SokA Trutnov). Ten v listopadu 1911 nabídnul své služby Městské radě ve Dvoře Králové těmito slovy: „Dovídám se, že akce ohledně postavení elektrárny dostává se do čilejšího stadia … Při této příležitosti dovoluji si vám co nejdůtklivěji vložiti na srdce, byste se dříve, než cokoliv v této otázce započnete, poradili s odborníkem, t. j. se speciálistou. Jinak zabřednete do značných nesnází, jak bych Vám mohl celou řadu obcí jmenovati …“. Pan „speciálista“ zřejmě netušil, že o těchto otázkách se nerozhoduje ve Dvoře Králové. Byl možná pomýlen tím, že město od samého počátku projevovalo na plánovanou elektrárnu neopodstatněná vlastnická práva. Vyplývá to, například, z dopisu, odeslaného 6. února 1912 královédvorskému c. k. okresnímu hejtmanství, ve kterém „obec Města co majitelka projektu a myšlenky na využívání vodní síly z přepážky, podává protest proti zamýšlené stavbě jezu u továrny pana Ant. Bauera v obci Verdecké … pak-li by tím podnikem poškodil se volný odtok od turbin příští městské elektrárny…".Pan starosta Šubrt měl zřejmě na mysli projekt, který našemu městu poskytla bezplatně fa Křižík. Navíc se mýlí, když uvažuje elektrárnu u přehrady jako městskou. O tom se ve skutečnosti nikdy seriózně neuvažovalo!
V průběhu stavby vodního díla byla učiněna všechna opatření, aby energetický potenciál zadržované vody mohla v budoucnu využívat elektrárna. Pro její výstavbu bylo předběžně uvažováno místo, nacházející se pod vyústěním pravého obtokového tunelu. Ing. Jaroslav Kuklík (stavební komisař Zemské správy politické) ve svém dílku z roku 1927 poznamenal, že teprve „po vybudování hráze bylo od této myšlenky upuštěno a rozhodnuto postavit hydrocentrálu na místě nynějším“ – blíže k hrázi nad pravým výtokem.
Dne 20. srpna 1907 přijel do Dvora Králové až z Vídně říšský ministr obchodu JUDr Josef Fořt. Všechna nádraží a vesnice podél železniční trati od Hradce Králové byly tehdy vyzdobeny prapory v národních barvách. O půl osmé hodině ranní byl ministr uvítán na královédvorské stanici městským starostou Stanislavem Fingrem a radou města, okresním hejtmanem Vitákem, vrchním poštovním správcem Schützem a staničním přednostou Černým. „Hned poté účastníci exkurze nasedli do připravených kočárů a nastoupili cestu překrásnými městskými lesy do háje zvaného Království. Odtud pěšky odebrali se k vesnici Tešnovu, ležící v romantickém údolí tešnovském. Při delší pochůzce, při níž překročeno Labe, naznačeno interesentům i hostům, kde má býti zřízena přepážka s obrovskou vodní nádržkou, kterážto napříště zabrání katastrofálním zátopám. Zde přijali slovo odborníci, a sice, vrchní stavební rada inž. Josef Plicka, stavební radové Rytíř a Podhajský a stavební adjunkti inž. Bloch a Dratva. Ti seznámili pana ministra s podrobnými plány, přičemž inž. Plicka zmínil, že dvěma výpustnými rourami na nejspodnější části přehradní zdi bude zjednána možnost využívat vodní sílu. Po znamenitém občerstvení, jež podáno v rozkošném zátiší u mlýna tešnovského, vrátila se společnost opět do lesa Království a nastoupila zpáteční cestu … (NÁRODNÍ LISTY, v Praze 21. srpna 1907). O této grandiózní projížďce ze Dvora do Tešnova nám zanechal zprávu také prof. PhDr Jan Kropáček (Městské muzeum DKnL), jenž si tehdy zapsal tužkou na okraji novin: „jelo 38 povozů“ a na konci přidal vykřičník. Poznamenal dále, že „snídani, kterou platil městský důchod, připravil u samé tešnovské fabričky Donát (z hotelu Kopp)“.
Rozhodovací pravomoce držely v rukách pražské instituce, především Zemský výbor Království Českého, ale také Zemská komise pro úpravu řek (ZKpÚŘ) v Království Českém. Vzpomeňme, že to byla právě ZKpÚŘ, která od roku 1903 financovala (jménem státu a země) projekt a výstavbu Tešnovské přehrady. Ještě před první světovou válkou se sešlo několik seriózních návrhů, z nichž jmenujme alespoň nabídku firmy Martinek-Česák, případně a. s. Českomoravská strojírna Kolben a spol. (později Českomoravská Kolben-Daněk) z pražských Vysočan (NÁRODNÍ LISTY-Technická hlídka, 4. VIII. 1921). Na podzim 1915 strojní a elektrotechnický odbor Zemského výboru (sídlící na adrese Praha III, Tomášská ul. 518) zapracoval tyto návrhy do předběžného projektu, načež dopisem ze dne 17. března 1916 urgoval připomínky od vrchního inženýra Jana Mužíka, pracovníka městského stavebního úřadu ve Dvoře Králové (SOkA Trutnov).
Výstavbu elektrárny pozdržela válka. Na jaře 1916 veřejnost očekávala, že „údolní přehrada bude během půl roku odevzdána svému účelu, ovšem, nezdrží-li stavbu strojírenské závody, dodávající armaturu a odváděcí potrubí“ (KRÁLOVÉDVORSKÉ LISTY, roč. IV, č. 5, dne 28. dubna 1916). Obavy byly opodstatněné, protože železo a obzvlášť barevné kovy šly přednostně na válečnou frontu. Tentýž novinář ale hořekoval: „škoda, že stavba hydrocentrály se dosud nepočala, neboť dnes, kdy voda začala procházeti odpadním potrubím pod hrází, viděti jest nejlépe, jaké množství neužitkované vody přichází na zmar“.
Elektrizace východních Čech počítala s hydrocentrálou na přehradě již na podzim 1916. Nehledě na probíhající válku, dne 5. prosince 1916 sešli se v Praze zástupci měst a okresů východních Čech, aby projednali „racionální řešení elektrizace kraje s využitím vodní síly“. Za Dvůr Králové se schůze zúčastnil městský inženýr pan Jan Mužík. Představitel Zemského výboru Království Českého Dr. Emil Roos konstatoval, že vzorem by pro nás mohlo býti Bavorsko a Sasko. Referující na této konferenci inž. V. Vaňouček řekl m. j., že pro zastoupené okresy a obce „jest bráti v úvahu hlavně vodní síly od Čelákovic až po vodní přehradu v Tešnově“ a zmínil, že díky uvažované hydrocentrále bude do společné východočeské sítě (zahrnující též parní elektrárny) pojat také i Dvůr Králové (KRÁLOVÉDVORSKÉ LISTY, roč. IV, č. 23, dne 9. prosince 1916).
Podmínky, které by měl splňovat „GENERELNÍ PROJEKT na využití vodní síly z nádrže v Lese Království“, stanovila až „úrada“ (dnes bychom řekli porada) zemských odborníků dne 10. října 1917. Investora – ZKpÚŘ v Království Českém – zastupoval na této historické poradě c. k. vrchní stavební rada inž. Josef Plicka společně s vrchním stavebním komisařem inž. Janem Burešem.Tyto osobnosti již známe ze stavby přehrady (kap. II). Dále byli přítomni tři představitelé Zemské správní komise (výboru?) Království Českého (včetně stav. komisaře inž. V. Vaňoučka), a nakonec c. k. stavební adjunkt Dr. Jan Smetana ze Zemského hydrografického oddělení, se kterým se ještě setkáme níže (v kap. V., pojednávající o regulaci Labe ve Dvoře Králové). Sešli se v kanceláři oddělení pro vodní stavby c. k. místodržitelství na adrese Praha III, Cihelná ul. 4. Této poradě předcházela prohlídka na místě samém – t. j. v Tešnově. Konala se o týden dříve (5. října 1917) nejprve u přehrady, kde se účastníci seznámili s vypouštěcími zařízeními, načež prošli celé labské údolí až po jez v Debrném (tehdy Debrné-Olešné, něm. Oels-Döberney), nacházející se u přádelny lnu, patřící firmě Oestereichische Flachsindustrie A. G. Spinnerei (dříve Fried-Neumann a spol.).Na poradě se projednávalo:

především umístění hydrocentrály. Na rozdíl od původních úvah porada určila dnešní místo mezi hrází a výtokem z pravého tunelu;
dále způsob sestykování hydrocentrály s hrází (vedení nátokových rour z nádrže k turbinám (str. 168 a 169);
a nakonec byla stanovena přípustná výška stálého nadržení vody na 11 m pod max. dovoleným vzdutím

neboli 19 m nade dnem řečiště.Tomuto tzv. průmyslovému vzdutí nádrže odpovídá objem 2,7 mil. kub. metrů vody a hrubý spád 18,05 m (Ing. Jar. Kuklík). Příslušný „Protokol o předběžném řízení…“, sepsaný na této poradě, je uložen společně s podrobnou „Zprávou hydrotechnickou …“ v archivu vodní elektrárny.
Na poradě byla též diskutována možnost zřídit na Labi ještě jednu nádrž (druhý stupeň spádu), a to pod Debrným – poblíž ústí Černého potoka (str. 175). Při tom se předpokládalo, že pod touto druhou hrází by mohla být postavena ještě jedna hydroelektrárna. Návrh projektu byl 26. srpna 1919 předložen k vodoprávnímu řízení ve Dvoře Králové. Tato myšlenka se však, jak všichni víme, doposud nerealizovala. Prozatím nebo již nikdy?
Výběr projektu. Pro výstavbu vodní elektrárny byl vybrán fundovaný projekt, vypracovaný hydrostavebním oddělením Technického odboru pro úpravu řek při c. k. místodržitelství v Praze. Výběr projektu neovlivnily pouze osobní kontakty, jak bychom se mohli domýšlet, ale především dobré jméno kolektivu, jenž na počátku století zprojektoval přehradní dílo pod vedením c. k. vrchního stavebního rady inž. Josefa Plicky. Architekturu budovy (stejně jako samotné přehrady) navrhl arch. J. Valečka. „Elektrárenský“ projekt spatřil světlo světa až po pádu c. k. monarchie, resp. po vzniku Československé republiky – tzv. ediktální vodoprávní řízení se konalo dne 26. srpna 1919 ve Dvoře Králové. Projekt tehdy předložil nově zřízený (či svěže přejmenovaný) Technický odbor pro úpravu řek při Zemské správě politické. Podepsán je novým přednostou Ing.Vilémem Bukovským (synem profesora z oboru stavitelství mostního, železničního a silničního na české polytechnice). Na vysvětlenou dodejme, že Ing. Josef Plicka, který dříve stál v čele tohoto Technického odboru v době Rakouska-Uherska, byl na počátku Československé republiky „povýšen“ – dostalo se mu jmenování ministerským radou. Povolovací výměr vystavila Zemská správa politická teprve 23. dubna 1920.
Při výběru stavitele znovu dostal důvěru pražský podnikatel Jaroslav Václav Velflík (úředně oprávněný stavební inženýr a geometr), jenž „se již osvědčil svým organizačním talentem, využitím na tehdejší dobu moderních technických pomůcek a bezchybným provedením stavby přehrady“ (citováno ze závěrečné zprávy konkursního řízení). Stavební práce zadalo inž. Velflíkovi „praesidium“ Zemské komise pro úpravu řek svým výnosem ze dne 15. září 1920 (na základě zmocnění ministerstva veřejných prací ČSR ze dne 1. září 1920). Tento výnos současně potvrdil předpokládané náklady v částce 1 mil. 795 tisíc Kč, požadované samotným stavitelem. Termín dokončení stavby byl stanoven na konec července 1921. Se stavbou se započalo bez velkých průtahů dne 1. října 1920 podepsáním protokolu o převzetí staveniště.
Prováděcí plány opouštěly rýsovací prkna v horečném tempu, tak říkajíc „na pochodu“ – nesou totiž data 1920 až 1922 (archiv vodní elektrárny). Například, nástin elektrického zařízení je datován červencem 1921, kdy stavba budovy měla být podle původních předpokladů již hotova.
Průběh stavby je podrobně popsán na 260 stránkách „Stavebního denníku“ (archiv vodní elektrárny). Z tohoto dokumentu vyplývá, že zadané inž. Velflíkovi stavební práce zahrnovaly nejenom výstavbu vlastní budovy hydroelektrárny, ale také stavbu dálkového limnigrafu v Debrném-Olešném – „na pravém břehu Labe u starého železného mostu silnicového ve vzdálenosti 6,5 km proti vodě od zděné hráze“, dále úpravu obou břehů Labe pod hrází a nakonec řadu drobných nedodělků na přehradě, která v té době ještě nebyla zkolaudována. Pro zajímavost uveďme, že „Stavební denník“ vedle objemných prací typu odstřelu 3500 kub.metrů skály při rozšiřování staveniště uvádí i takovou prkotinu, jakou byla oprava kamen v kuchyni domku hrázného. Podnikatel Velflík zaměstnával zpravidla 40 až 50 manuálních pracovníků. Jejich složení se měnilo, ale často bývalo následující: 8 řemeslníků (tesaři, kováři, strojníci, lamači), 7 dělníků a 35 pomocných
dělníků. Vedle nich bychom na stavbě našli někdy až 6 montérů z dodavatelských firem. Oproti stanovenému termínu (červenec 1921) se předání budovy (a tím i montáž vnitřního zařízení) pozdrželo skoro o rok. Zapříčinily to nečekané změny v „rychlokvašném“ projektu, které během stavby průběžně požadoval investor. Nemalou roli ve skluzu rovněž sehrály „přemrštěné požadavky dělnictva. Toto zejména v letních měsících 1921 stavbu hromadně opouštělo, ježto nebylo spokojeno se mzdou, dojednanou kolektivní smlouvou“. Proto nadřízené ministerstvo veřejných prací bylo nuceno prodloužit stavební lhůtu do konce června 1922. Stavbu budovy se však inž. Velflíkovi podařilo zakončit dříve – k 20. květnu 1922.
Kolaudace a náklady na stavbu. Kolaudační protokol (archiv vodní elektrárny) na 16 stránkách podrobně zdůvodnil prý opodstatněné navýšení nákladů na stavbu budovy skoro o jeden milion – na 2,704 mil. Kč (oproti 1,795 mil. Kč v ofertě). Závěrečné šetření se konalo nikoliv po předání stavby budovy, ale teprve po ukončené montáži strojního a elektrického zařízení. Proto ke komplexní kolaudaci došlo až ve dnech 29. a 30. října 1923. Kolaudace proběhla samozřejmě v Tešnově, ale protokol byl podepsán v Praze 19. listopadu 1923 –o tři týdny později. Poslední tečku za stavbou hydroelektrárny udělal dne 20. února 1924 generální investor – tj. „praesidium“ Zemské komise pro úpravu řek, když schválilo kolaudační protokol. Celkové náklady na „elektrickou hydrocentrálu se zařízením strojním a elektrickým“ dosáhly zhruba 8 milionů Kč (podle inž. Jana Bureše), což ze 60% uhradil stát a ze 40% zemský rozpočet.
Krátký popis tehdejší činnosti elektrárny
Na návodní straně hráze (v ose brány u pravého břehu) byla umístěna jímací stanice s česly, napojená přes šoupátkové uzávěry na dvě linky potrubí o světlosti 110 cm, procházející u dna nádrže skrz těleso hráze (str. 106) a vedoucí dále k turbinám. Jako přívodné potrubí byly použity nýtované roury o síle stěn 12 mm. Ve strojovně bychom tehdy našli dvě Francisovy turbiny (dvojčité, kotlové, od firmy Českomoravská Kolben-Daněk z Prahy-Vysočan), každou o max. kapacitě (hltnosti) 6 m3/sec s počtem obrátek 428 za minutu a výkonu 2 × 1040 HP (koňských sil) při užitečném spádu 16,7 m. Každá turbina byla opatřena olejovým regulátorem se servomotorem. Při náhlém odlehčení proudu vody byl regulátor schopen turbinu uzavřít během 3-5 vteřin!
Na vodorovný hřídel každé z turbin byl původně napojen generátor, který vyráběl střídavý proud (50 period/sec) o napětí 10 tis. volt. Dodavatelem generátorů byla fa František Křižík z Prahy-Karlína; závěrečné fáze jejich montáže se zúčastnila fa Bergmann z Podmokel. V roce 1926 musely být generátory převinuty na výrobu proudu o napětí 6 tis. volt s výkonem 2 × 960 kVA. Trojfázový proud z obou generátorů se poté transformoval na napětí 10 tis. volt s pomocí tří transformátorů.
Rozvod energie se od počátku prováděl vedením o napětí 10 tis. volt v následujících směrech:
• dvě vedení (druhé instalováno až na jaře 1924) pro Dvůr Králové s jeho průmyslovými závody a dále na Žíreč-Vlčkovice-Chvalkovice-Českou Skalici s napojením na podružnou stanici v Náchodě;
• přes Bílou Třemešnou-Miletín-Hořice-Všestary-Jičín až do Lomnice n. P. (tato trať získala spojení s elektrárnou v Předměřicích);
• přes Brusnici-Borovnici-Nedař-Novou Paku až k Roztokům u Jilemnice s napojením na hydroelektrárnu ve Spálově u Železného Brodu;
• na Huntířov-Pilníkov (s propojením na Poříčí)
Normální provoz se započal v březnu 1923. Velmi brzy výroba dosáhla očekávané průměrné hodnoty cca 5 mil. kWh za rok, což by podle odhadu inž. Jar. Kuklíka mohlo ušetřit až 1500 vagonů uhlí ročně. Provoz zajišťovali tři lidé. Pro tyto zřízence (správce a dva strojníky) byly nad hydrocentrálou postaveny dva rodinné domky..
K vyrovnávání přebytku či nedostatku energie byla hydroelektrárna dodatečně vybavena vysokonapěťovými transformátory a spojena vedením vysokého napětí 30 tisíc volt s parní velkoelektrárnou v Poříčí u Trutnova (později též s vodními elektrárnami v Hradci Králové, zprostředkovaně pak s parní elektrárnou v Pardubicích a s vodní v Přelouči). Vodní elektrárna v Tešnově (v komplexu s rozvodnou stále častěji nazývaná hydrocentrálou) se tak stala jedním z opěrných bodů zaváděného tehdy okruhu Poříčí-Hradec Králové-Kolín-Turnov-Spálov- Poříčí s napětím 30 tis. volt.
Stát pronajal hydrocentrálu tzv. zemskému podniku s názvem „Východočeská elektrárna“ (ředitelství v Trutnově) na 90 let za roční paušál, který v pětiletých intervalech měl být revidován a upravován podle změněných hospodářských poměrů. Východočeská elektrárna přijala na sebe náklady v objemu zhruba asi 1 mil. Kč na vybudování vysokonapěťové transformační stanice (z 10 tis. V na 30 tis. V) a zřídila si na tešnovské hydrocentrále svůj inspektorát. O několik let později se zemský podnik „Východočeská elektrárna“ stal akciovou společností a jeho ředitelství následně přesídlilo do Hradce Králové.