Velké povodně - 1872
Hlavním impulsem k regulaci horního toku řeky Labe byla ničivá povodeň z roku 1897. Následně stačili jen dvě dekády a v kritických úsecích řeky vyrostly hned dvě přehrady a další velké části řeky byly regulovány nábřežími, jezy atd. Co tedy tomu ale všechno předcházelo? Samozřejmě, že nikoliv jen výše uvedená povodeň z roku 1897, protože celé Čechy byly, jsou a budou vždy na střeše Evropy a odnepaměti zde řádili velké povodně a to jak zimní, z rychlého tání sněhu a ledu, tak z letních průtrží mračen. O tom ale až později v bonusové kapitole o největších povodních v našich zemích počínaje dávným středověkem.
Vlastní Podkrkonoší bylo samozřejmě také hojně zužováno přírodními katastrofami a především pak povodněmi. A jak postupně rozstla osídlenost pohraničí a úroveň gramotnosti, tak se nám o nich zachovávalo více a více informací. K vlastnímu účelu knížky nám tak ale může postačit těch několik zpráv o povodních, které se našim městem prohnali v průběhu pár desítek let před ničivou povodní z roku 1897. Tak například královedvorský kronikář Bedřich Söllner (1892 – 1960) líčí velkou povodeň, která se strhla v důsledku průtrže mračen dne 10. července 1872.
„Na mostě přes rozvodněný Kracbach v Šindelářském předměstí se parta mladíků bavila tím, že odchytávali předměty unášené kalným proudem. Nehleděli na varování dospělých, až pět z nich se ocitlo v rozbouřených vlnách. Brzy objevili se nešťastníci na povrchu vody, volajíce o pomoc, a zase přikryly je smrtonosné vlny. Jen jeden zázrakem vyvázl. Druhý byl odvážlivými lidmi zachráněn polomrtvý a zraněný. Ostatní tři byli nalezeni, až voda opadla – mrtví…“
Tady jen doplním, že povodeň z roku 1872 patřila mezi vůbec ty nejničivější v novodobých dějinách. Ta hlavní udeřila již v květnu a to především v povodí Berounky a Ohře, kde napáchala velké škody na majetku v částce přesahující 9 miliónů zlatých (Bernat, 1872). Velká padesátiletá voda byla i na Vltavě při průtoku Prahou. Kromě materiálních škod si povodeň vzala asi 240 obětí na životech a proto je považovaná za jednu z nejtragičtějších, jakou naše země pamatují. Příčinou byly opět předchozí deště, které nasytili půdu a tak když přišla velká průtrž, nemohla se voda dále vsákávati a již jen stékala do tisíců potůčku a potoků. Ty se následně vlévali do řek a způsobili výše popsané škody. Nejhůře postiženou oblastí byla část povodí Berounky nad Plzní a povodí Blšanky. Údaje z několika tehdy existujících srážkových stanic sice vykazují velké deště, ale v inkriminovaných místech tyto údaje nemáme k dispozici. Proto nám musí stačit dobový záznam, který zmiňuje naplnění nádob do výše 289 mm, což odpovídá 289 litrům vody na pouhý jeden metr čtverečný!
„Na mnoha místech ale, bezpochyby tam kde mračna příliš hustě a vysoko na sobě ležela a studeným severovýchodním větrem dotknuta byla, sřítily se vody v takovém množství a s takovou prudkostí, že v krátce na stopu zvýší zemi pokrývaly a co pohyblivého s sebou odnášely. V Mladoticích u Kralovic pozorováno, kterak venku stojící prázdná nádoba za hodinu na 9 palců čili 237 milimetrů až po svůj kraj vodou se naplnila a za dalšího deště přetékala, a z Měcholup oznamováno, že se v dešti podobná nádoba až na 11 palců čili 289 milimetrů vysoko vodou naplnila, což rovná se polovici veškeré v té krajině za rok spadající sraženiny.“ (Kořistka, 1872, s. 5)
Velké povodně - 1882
Znovu se velká voda vrátila do Krkonoš o dekádu později, když udeřila dne 17. července 1882. Byla pravděpodobně i největší z těch povodní, která byla podrobně zmapovaná. Již v dopoledních hodinách se skrz celé Krkonoše prohnala velice silná bouřka, která sice nezpůsobila velké škody. Ale spadlo během ní velké množsví srážek, které rychle nasitily zvětralou půdu. Odpoledne kolem 15 hodiny se na Krkonoše znovu snesli přívalové deště trvající čtyři hodiny a tyto srážky již nasycená půda nedokázala absorbovat. Toho dne bylo na Sněžce naměřeno 226,2 mm srážek, z čehož jen 178 mm napršelo během čtyřhodinové odpolední průtrže mračen. Každou hodinu tak v průměru napršelo 40-50 mm srážek. Extrémní přívalové deště se pak museli někde a na nečem podepsat. Po deštích se ze svahů valily mohutné proudy, tedy i v těch místech, kde nikdy žádné koryto nebylo.
Velké povodně - 1890
Další větší rána udeřila na Čechy v září 1890. Tentokráte to byla ale povodeň opravdu velkého rozsahu, během niž kromě jiného došlo i k poboření části Karlova mostu v Praze. Povodeň měla podobný průběh jako ta nedávná z roku 2002. Opět přišla frontální vlna ze severní Itálie, která měla ve dnech 1. až 4. září za následek značné srážky a to především do povodí Vltavy. Maximální srážkové úhrny byly opět především v novohradských horách a na Šumavě. Ze srovnání s povodní 2002 vyplývá, že objem srážek této epizody byl víceméně shodný s objemem srážek druhé srážkové epizody povodně 2002. Všeobecně menší dosažené kulminační průtoky v roce 1890 tak lze zdůvodnit přeci jen menší nasyceností povodí a delším časovým rozložením srážek Kulminační průtok v Praze dosahoval 3.975 m3/s (průměrný měsíční průtok v Praze ze září roku 1890 byl 801,5 m3/s). Podle srážkové řady Čech, která byla sestavená pro období mezi lety 1876 – 2003, se rok 1890 do historie zapsal jako páté nejdeštivější léto a rovněž i páty nejdeštivější srpen za uvedených 127 let. K tomu se ještě musí přičíst přívalové deště ze dne 25. srpna a velká povodeň je na obzoru.
Ničivá povodeň z roku 1897
Nikdo netušil, že jen o pár let později se může katastrofa opakovat a ještě s daleko větší ničivou silou na majetku i na lidských životech. Přeci jenom povodně přicházeli a odcházeli, ale většinou mezi těmi velkými uplynula celá řada desetiletí a někdy i století. Nikdo si nepřipouštěl, že povodňová rána může udeřit znovu tak brzo a v takovém rozsahu.
Prvním varováním byla menší povodeň z 23. května 1897, kdy hladina Labe stoupla asi o půl metru nad jarní normál. Nicméně voda brzy opadla bez větších následků. To se ale týkalo především horního toku Labe a okolí Dvora Králové. Pro zajímavost je dobré si udělat výlet do okolí našeho města na Šporkův mlýn u Stanovic, kde jsou na venkovní fasádě vedené záznamy výše hladiny řeky počínaje rokem 1834 do současnosti.
Co ale přišlo v letních měsících, to předčilo všechny hororové scénáře. Tisíciletá voda postihla prakticky dvě třetiny území Čech, části Moravy a Slezska, Dolní a Horní Rakousko a velké části Německa. Nejvíce postižené pak byly Krkonoše a Podkronoší a Jizerské hory. Do těchto končin letní povodeň z roku 1897 přinesla doslova obraz apokalyptické zkázy. Tato povodeň souvisela s mimořádně vysokými srážkovými úhrny, které vyvrcholili dne 29. července 1897, kdy se části severních a východních Čech prohnala apokalypsa. Celé dva týdny hustě pršelo a hladina řek se postupně zvedala, ale stále ze začátku stačila odvádět vodu, protože půda dokázala většinu dešťů vsáknout. Nicméně půda se postupně nasytila a tak když v raních hodinách dne 29. července 1897 zachvátila celé Podkrkonoší a Jizerské hory nebývala bouře, šla všechna voda již jen do potůčků, potoků a řek. Již tehdy existující meteorologické stanice zaznamenávali jedna za druhou rekordní srážkové úhrny, které často platí dodnes. Stačí se podívat na tabulku níže. Na prvních pěti místech drží rekordní srážkové úhrny z roku 1897 hned tři příčky. V první desítce pak obsadili záznamy z roku 1897 čtyři místa. Absolutní rekordy pak drží stanice Nová Louka (nadmořská výška 780 m) a Jizerka (nadmořská výška 970 m), obojí v Jizerských horách, právě ze dne 29. července 1897. V prvním případě za pouhých 24 hodin napršelo 345 litrů vody na metr čtverečný. Ve druhém případě pak rovných 300 litrů. Tyto rekordy nejsou dodnes ve střední Evropě překonány a budeme doufat, že se tak ještě dlouho nestane. Jinak by to bylo dílo zkázy.
V osm hodin dorazila do města zpráva, že se z hor nezadržitelně valí velká voda, která již na vyšších polohách začala páchat velké škody. Hladina řeky rychle stoupala a v devět hodin se voda začala rozlévat z břehů. Nejbliží obydlí kolem řeky se rychle vyklízela a i v továrnách, ležících podél toků, se dělníci připravovali na velkou vodu. Co ale mělo přijít, tak o tom se jim ani nezdálo. Nedávná povodeň z roku 1882 byla proti tomu ještě relativně slabý odvar. Po proudu plula řada trosek, části střech, klády, nábytek, mrtvá těla zvířat a vše možné, co si řeka násilím s sebou vzala. Jak se voda vylévala z břehů, tak došlo k postupnému zaplavení celého Zálabí, postižená byla také Klazarová továrna (dnes Juta 03) a celá řada obytných stavení. Pod vodou se ocitl malý kostelíček, v kterém byla podle pamětní knihy královedcvorské ř/k fary voda a bahno do výšky 40 cm. Nové koryto řeky odřízlo město od vlakového nádraží, protože nikde se nedala řeka bezpečně přejít. Voda a všechen splavený bordel zaplnil Riegrovo náměstí a všechna přilehlá obytná stavení. Rovněž na levém břehu na Slovanech se ocitla pod vodou Neumannova továrna (bývala Tiba Slovany) a obytná stavení, která se táhla po celém toku Labe. Nad Dvorem se protrhly břehy řeky a našli si zde novou cestu do čtvrti, kterou v současné době na paměť této události známe jako Strž.
„U Žirče se udál srdcervoucí výjev. Do zátopy se dostala matka s dítětem na zádech, po prsa v zuřící vodě. Necelých sto kroků od mlýna několik hodin zápasila se silným proudem, držíc se stromu a úpěnlivě volajíc o pomoc. Blesk za bleskem, rána stíhala ránu v tak rychlém tempu, že to vše bylo jeden řev a rachot, do do toho hukot velké vody. Teprve po nadliském úsilí v 11 hodin v noci se několika mužům na voru podařilo ji na poslední chvíli zachránit.“
Škody Ve Dvoře Králové nad Labem se tak rovněž vyšplhali do astronomických částek a jen přispěla k obrovským škodám všech podkrkonošských průmyslových středisek.
Povodně zaznamenané ČHMÚ
Povodně zaznamenané na Šporkově mlýně
První vzdutí nádrže na začátku ledna 1917
V posledních prosincových dnech roku 1916 došlo k náhlému tání sněhu a na všech vodních tocích prudce stoupla hladina. Stavbaři tešnovského vodního díla tím byli poněkud zaskočeni, protože v té době se teprve dokončovala montáž pohybovacích zařízení u vypouštěcích uzávěrů (šoupátek). Levý obtokový tunel musel být proto zcela uzavřen a voda se začala hromadit v nádrži. Od 8. hodiny ranní do 2. hodiny odpolední dne 30. prosince 1916 hráz zadržela cca tři miliony kubických metrů vody. Poté hladina pokračovala stoupat sice pomaleji, ale již 1. ledna 1917 o 10. hodině dopolední se v nádrži nahromadilo zhruba 7,5 mil. kub.metrů vody, tedy právě tolik, kolik činila povodeň v roce 1897 (str. 42). Obyvatelstvo v kraji pod nádrží zneklidnělo a začaly se šířit poplašné zprávy. Vznikly obavy, že se může opakovat nedávná desenská katastrofa. Lidé se báli, že dojde k protržení hráze. Místní kronikáři dokonce zaznamenali případy paniky. „Ti, kteří bydleli v blízkosti Labe, se v noci na Silvestra začali stěhovat na výše položená místa. Teprve po zákroku úředních orgánů (hejtmanství) obyvatelstvo se alespoň částečně uklidnilo.“ (citovány Královédvorské Listy, roč. V., č. 1, 5. ledna 1917). Ještě nedávno se ve starousedlických rodinách v královédvorských Klazarkách (nynější ulice Milady Horákové) vyprávělo, že odtud lidé utíkali ke „Křížku“ (do míst současné ZOO-Safari) a na vozíčkách vyváželi s sebou peřiny a děti.
Zadržovaná voda dosáhla nejvyššího stavu v noci ze 3. na 4. ledna 1917, kdy o 11. hodině noční se v nádrži nahromadilo skoro 8,5 mil. kub. metrů.Voda přetékala do přepadových šachet ve výšce 48 cm nad jejich korunou a vystoupila na 12 cm pod přelivy ve hrázi. Teprve poté objem zadržované vody začal klesat, ale jen pozvolna a ještě v pátek 5. ledna o 6. hodině večerní činil 7,5 mil. kub. metrů. O blahodárnosti působení přepážky je možné soudit z toho, že v době, kdy přítok do nádrže činil více než 200 kub. metrů vody za vteřinu, ukázalo se být dostatečným vypouštět do Labe méně než 90 kub. metrů ve vteřině. Takovéto množství zaplavilo pouze luka u Hořenic před Jaroměří.
Citováno podle pražských novin „Národní listy“ ze dne 13. ledna 1917.
Nebezpečí pominulo: úroveň vody s každou hodinou klesá (6. ledna). Místodržitelská inspekční komise si může oddechnout. Na hráz začínají ve větším počtu přicházet civilní odvážlivci (7. ledna 1917). Mnozí však vyčkávají na přístupové silnici od Královédvora. Chatrné provizorní zábradlí na mostě, narychlo zřízené z prken, nevzbuzuje přílišnou důvěru.
Pozdější stav, kdy hladina značně opadla (voda se již nepřelévá do přepadové šachty). Zdá se však, že v dramatickou noc na 4. ledna 1917 voda mohla dosáhnout na práh domu. Foto z alba prof. PhDr Jana Kropáčka (Městské muzeum DKnL).
