Od kolaudace po dnešní dny

Průsaky. Geologické poměry labského údolí (nesourodost a zvýšená propustnost geologických vrstev na levém břehu) a snad také používání výbušnin při ražení tunelů, štol a šachet, to jsou převažující příčiny následných, dosti rozsáhlých průsaků. K prvním dotěsňovacím pracím bylo nutné přistoupit bezprostředně po dokončení stavby a následně v roce 1922 – ihned po kolaudaci. Dotěsňovací práce prováděla firma inž. B. Belady z Prahy. Průsak levým úbočím (nikoliv tělesem hráze) dosahoval tehdy hrozivých rozměrů 560 litrů/sek. Cementové injektáže pod tlakem 15 atm., prováděné z vrtů před návodním lícem přehrady a nad levým obtokem, však snížily průsak jen o 50%.

V roce 1928 objeveny vážné poruchy také v levém obtokovém tunelu a značné průsaky v levé šoupátkové šachtě. Dotěsňovací práce proto pokračovaly v letech 1929 až 1931. Českomoravská stavební a. s. provedla opravy na zdivu tunelu, nové vyzdění zátky a omítku v šoupátkové šachtě. Průsaky vody u levého ramene hráze měla kromě obvyklých cementových injektáží radikálně omezit ochranná zeď, dodatečně vybudovaná v délce cca 180 m. Zeď o výšce až 24 m a šířce 3 m byla založena na neporušeném magmatitu a ukončena v úrovni obvyklé provozní hladiny v nádrži. Od návodního líce hráze směřuje nad levou štolou proti vodě, obchází šachtový přeliv a je zavázána do skalní stráně. Její koruna sleduje terén. Bohužel, všechna tato opatření nedokázala zabránit krátkému spojení vody z nádrže s podhrázím. Proto v letech 1936 až 1938 musela být těsnící zeď prodloužena, a to podzemní stěnou v délce 95 m, vedenou kolmo do stráně (v její horní části byla zřízena revizní chodba). Teprve poté ustaly všechny průsaky v levoboku hráze a zmizel i pramen při levé patě vzdušního líce přehrady. Stavbu prováděla firma Ing. Josef Filip z Prahy. Poruch nebyl ušetřen ani pravý obtokový tunel, ve kterém prováděla cementové injektáže fa Ing. František Pažout z Prahy II od srpna 1939 až do konce října 1940. Zaměstnáno bylo max. 6 lidí, z toho 1-2 strojníci. V 80. letech se průsaky objevily na pravém úbočí. Podařilo se je utěsnit až v roce 1997 cementovými a polyuretanovými injektážemi.

Generální oprava a rekonstrukce se prováděla v letech 1952-1959. Hlavní etapy byly tyto: rekonstrukce základové výpusti v hrázi (býv. šlemovky), výstavba nového vývaru pod touto výpustí s navazujícími opěrnými zdmi, rekonstrukce přivaděče vody do elektrárny, zaslepena byla pravá obtoková štola pod domkem hrázného, a opravu si též vyžádala omítka ochranného zdiva na návodní straně hráze. Odborníci konstatovali, že agresivita labské vody stoupla natolik, že období pro další opravu omítky se nezbytně zkrátí.
K částečným rekonstrukcím přehrady došlo v roce 1992/93. Provedena byla především výměna všech 6 šoupátkových uzávěrů v levé obtokové výpusti. Nyní lze s nimi manipulovat motoricky během 7 minut. Sám obtokový tunel byl v plné délce dovyzděn. Odstraněna byla silně narušená hydroizolační omítka v horní části návodní strany hráze.
V letech 1998/99 bylo nutné opravit narušené dno vývaru pod základovou výpustí, byla zvětšena jeho hloubka o 2,5 m a zvýšena odolnost vložením železobetonové vany.
V roce 2005 začaly být obnovovány výpustě v pravém obtokovém tunelu (zaslepené v letech 1952-1959). Namísto původních regulačních zařízení se šoupátky byl tento obtok vybaven jinými uzávěry a šachta pod domkem hrázného byla zabetonována (v roce 2006). Odborníci s uspokojením konstatují, že dnes je přehrada staticky bezpečná a celé vodní dílo může trvale plnit všechny hlavní funkce.
Nedořešeným problémem však zůstává obrovské množství sedimentů v nádrži, způsobené především splachem půdy v podhůří Krkonoš. Ke splachu začalo docházet ve zvýšené míře po scelování družstevních lánů v 50. letech minulého století. Nezanedbatelnou sedimentaci zapříčinily rovněž odpadní vody z papírny v Hostinném. Vrstva bahna u hráze je dnes prý více než 6 metrů silná; ve větší vzdálenosti od hráze lze očekávat snad ještě povážlivější zabahnění.
V současné době celkový objem nádrže dosahuje necelých 7,3 mil. kub. metrů (podle „Manipulačního řádu“, červen 2007) oproti původnímu stavu cca 9,2 mil. kub. metrů v roce 1919. Objem bahna snižuje především zásobní prostor nádrže, ale v určité míře ovlivňuje též i ochrannou funkci přehrady! Provedené v posledních letech studie slibují určité možnosti nápravy. Přemýšlí o nich také provozní středisko Horní Labe 1 (vedoucí Ing. Josef Mokrý). Mimořádně vysoké finanční nároky však zatím neumožňují jejich rychlou realizaci.
Doufejme, že vlastník vodního díla, kterým je Česká republika, se s tímto problémem včas vypořádá. Řešení problému musí zajistit s. p. Povodí Labe, kterému bylo nejenom svěřeno právo na tomto vodním díle hospodařit, ale také uložena povinnost operativně zajišťovat jeho provoz. Před tím však, než bude bahno z nádrže delokalizováno, bude nutné se vší pečlivostí zjistit, v jaké míře obsahuje těžké kovy, především antimon a arsen.