Tešnovské údolí
Dnes již nenajdeme pamětníky, kteří by nám mohli vyprávět o krásách labského údolí zaniklého při výstavbě přehrady. Nevyzpovídáme ani školáky, které sem před sto lety vodili na výlety jejich učitelé (obr. 1). Na situačním plánu z roku 1902 (obr. 2) najdeme na pravém břehu Labe dva mlýny: jeden z nich je označen jako vyhořelý (něm. Abgebrannte-Mühle) a druhý - jako Tešnovský (něm. Teschnower, jindy Tešnover-Mühle), oba nepříliš vzdálené proti proudu od budoucí přehrady. Poblíž dnešní nádrže klapával i třetí mlýn, lidově zvaný Sejkorník či Sejkorák, nikoliv však na Labi, ale v ústí pravostranného přítoku – na Brusnickém potoku.
Odkud pochází jméno Tešnov? Vojenská mapování, prováděná v 18. a 19. století, uvádějí na místě Tešnovského mlýna mlýn Tešnerův, a sice Teschner-Mühle. Stejný název mlýna je vyznačen (obr. 3) na indikační skice tzv. stabilního katastru. Lze se proto domnívat (4), že jméno Tešnov vzniklo lidovou tvořivostí z nelibozvučného (německého) slova Teschner. Poté, co název Tešnov zdomácněl v českých úředních spisech i v oficiálních statistikách, němčina si pro Tešnov dotvořila dříve nepoužívané výrazy Teschnei či po „sudeťácku“ Teschnaj a nebo prostě Teschnow.
obr. 4
Tešnovský mlýn
čp. 90 „od nepaměti“ patřil k Bílé Třemešné (obr. 4). Ve „Vodní knize“ najdeme jména jeho majitelů ve druhé polovině 19. stol. - byli to Gerberovi. Ti koupili tuto usedlost dne 10. června 1869. Již 16. září téhož roku městský stavitel Dvora Králové n. L. Augustin Thym předložil Leopoldu Gerberovi stavební plán pro přestavbu mlýna (Mahlműhle) na brusírnu dřeva (Holzschleiferey-Anlage).
Stavební práce na přehradě byly oficiálně zahájeny v roce 1910. Geodetické práce v poli se však započaly již v roce 1904. Na podzim začali kácet vysoký les po obou březích Labe a kolem vykoupených pozemků osazeno bylo 896 mezníků.
Fabrička na dřevovinu, ze které se polotovar, tzv. štof, předával na další zpracování do papírny v Hostinném. V levé části snímku nahoru k lesu vede od lávky stezník. V pozadí Zvičina. Archív s. p. Povodí Labe.
V roce 1910 byl mlýn přestavěn na minielektrárnu. Vlevo dole – stavitel přehrady Ing. Jaroslav V. Velflík s manželkou. Nahoře na stráni stojí usedlost Doubravových. Archiv s. p. Povodí Labe.
Demolice Tešnovského mlýna se začala v květnu 1916 (pohled proti proudu Labe). Na snímku se manželé Velflíkovi loučí se svým obydlím, ve kterém strávili jistě zajímavé období svého života. Archiv s. p. Povodí Labe.
V levé části snímku vystupuje z vody stezník. Tam - pod hladinou nádrže - stával Tešnovský mlýn. Snímek z prvního velkého vzdutí vody dne 3. ledna 1917. Archiv s. p. Povodí Labe.
Zůstaly nějaké památky na Tešnovský mlýn?
Ano, je to především křížek, který stával u mlýna nedaleko lávky. Žák nemojovské školy Josef Kuhn o něm napsal: „V měsíci lednu 1917 deštivá zima způsobila neobyčejný příval sněhových vod, jež v několika dnech naplnily prostor tešnovské nádrže. Známé cesty ztratily se pod kalnými vlnami, tešnovský kříž byl zatopen aspoň 20 metrů nad svým vrcholem!“ roce 1919 při závěrečných úpravách kolem nádrže byl křížek rozhodnutím „Zemské komise pro úpravu řek“ restaurován a přenesen nad úroveň zátopové hladiny. Umístili jej vedle polní cesty, co vede proti proudu Labe od bývalé Erbenovy restaurace (nynější čp. 225). Královédvoráci vědí, že Erbenovi drželi vyhlášenou výletní restauraci blízko přehrady po pravé straně silnice z Bílé Třemešné.
Vyhořelý mlýn
Před sto lety byste na pravém břehu Labe pod skálou, zvanou Pilařova – v první zákrutě řeky směrem proti proudu od přehrady – našli impozantní ruiny vyhořelého mlýna. Toto romantické zákoutí zvěčnilo na počátku 20. stol. hned několik královédvorských fotografů - dr. Jan Kropáček (1865-1930), Stanislav Veselý (1877-1937), Augustin Janke (zemřel 1928) a Jindřich Rublič.
Ve 30. letech si Bedřich Söllner, tehdejší městský kronikář, poznamenal na okraji Kropáčkova snímku (obr. 17): „Starý mlýn v Tešnově – nyní jezero. Kolem bývala zahrada, opuštěná, chodili jsme tam na ovoce a rybíz. Vypravovalo se, že v mlýně zahynula mlynářka a že na Velký pátek se tam otevírá skála, v níž je poklad.“
Sejkorník
Další mlýn, lidově zvaný Sejkorník, klapával poněkud vzdálený od pravého břehu Labe, vysoko nad ústím Brusnického potoka. Historii Sejkorníku zcela nedávno zasvěceně sepsal Luděk Tureček. Napsal, že počátky mlýna sahají do 18. století a jeho zakladatelem byl snad mlynář Berger. K rozkvětu mlynářského řemesla zde došlo ve 20. letech minulého století, kdy pantáta Malý zavrhnul původní mletí mezi dvěma mlýnskými kameny a použil moderní válcovací stolici. Současně vyměnil vodní kolo za malou Francisovu turbinu s dynamem. Od roku 1932 mlýn vlastnili Šrámkovi.
Osud Sejkorníku těžce poznamenala mnichovská dohoda čtyř velmocí (Anglie, Francie, Itálie a Německa). Po obsazení českého pohraničí německou armádou byla na podzim 1938 po Brusnickém potoku vytýčena nová hranice Velkoněmecké říše. Tím se mlýn dostal na území zabrané Československu. Toho okamžitě využili brusničtí Němci. Ti totiž vlastnili další dva mlýny a proto konkurenční „český mlýn“ Šrámkových zastavili a dokonce zapečetili jeho strojní zařízení. Poválečné znovuzrození mlýna v roce 1945 nemělo dlouhého trvání. Sejkorník potkal osud mnoha jiných malokapacitních mlýnů, které nemohly obstát v konkurenci moderních mlýnských velkopodniků. Nepomohla ani modernizace a rekonstrukce v roce 1946. Mlynář Josef Šrámek tehdy koupil mj. druhou mlýnskou stolici s porcelánovými válci. Naposledy se v Sejkorníku mlelo v roce 1950.
Závěr Tešnovské údolí
Krása labského údolí v Tešnově začala zanikat ke konci první dekády 20.stol., kdy se zde začala připravovat stavba přehrady. Zakončeme proto tuto kapitolu pozvánkou na výlet, kterou 11. května 1910 otiskl „Věstník Královédvorský“: „Výlet do Tešnova je v dnešních dnech nejčasovější, neboť toto nádherné, útulné labské údolí se brzy úplně změní následkem výstavby ohromné nádrže. Již dnes je mnoho setřeno z přírodních krás tohoto podhorského koutku. Břehy, dříve zalesněné, jsou dnes takřka oholeny a rušivé dílo pokračuje. Kdo
chce tešnovskou idylu ještě vidět, ať jde raději dřív!“ Již před rokem M. Leonier*) ve svých feuilletonech napsal: "Až labské údolí zmizí a jeho krásné útesy budou pohřbeny v hlubinách, celé úžlabí promění se ve velké jezero. Na jeho březích vyrostou nádherné villy a na hladině budou se kolébati loďky. A přijedou sem krásné a dobrodružné ženy z velkých měst, aby znovu milovaly, opuštěné milenky budou na březích hlubokého jezera čekat, až kdosi zdola zakývá. Přijdou turisti, měšťáci a výkvět buržoasie, starci a nemocní lační horského vzduchu. Avšak vystěhují se ptáci, kteří milují ticho. Až se vrátíte sem po letech, již si nesednete na trosky vodního mlýna a nebudete myslit o Bohu-tvůrci, ale o lidech, o vědě a práci, která přetvořila svět."
